Zde je jedna má povídka, takové depresivní zamyšlení... není to o mně, prosím vás.
V den mé smrti se vlastně nic zásadního nezmění. Pár rodinných příslušníků příjde na pohřeb. Nebudou se trápit, protože mne nikdy nemilovali. V den mé smrti nebude celý svět zahalen do černé. Nebyla jsem rocková hvězda, nebyla jsem významný politik, nebyla jsem světoznámý spisovatel, nebyla jsem lékař, který zachránil spousty životů a nebyla jsem voják, který riskuje ten svůj ve vyšším zájmu. Jsem jen ta uspěchaná žena z davu, která se každý den prodírá městem, aby se dostala do práce. Nikdo si ani nevšimne, že dalšího dne už ta žena v davu nebude. Nebude nikomu chybět. Jakoby vše bylo přesně tak, jak má být.
Jsem jedna z mnoha lidí, kterým rakovina otočila život o 180°. Nestala jsem se matkou, nestala jsem se babičkou, nestala jsem se tetou, nestala jsem se manželkou. Byla jsem příliš mladá na to, abych čehokoliv dosáhla. Nebo jsem byla příliš ambiciózní a toužila více po pracovním úspěchu, nežli po rodinném zázemí. A možná se rakovina stala mým trestem. Trestem za to, že jsem byla sobecká, povrchní, lhářka a samotářská mrcha. Byla jsem zřejmě špatný výrobek a musela jsem umřít, abych nekazila Bohu průměr.
Poslední den mého života bude krásný. Jsem tu, ve městě tak krásném až umírajícího člověka strach ze smrti opouští mnohonásobně rychleji než život. Sedím před oknem krásného malého bytu ve městě snů, v Paříži. Dívám se ven a sleduji všechny ty uspěchané lidi v davu. Už si ani nepokládám otázku: "Proč já? Proč sis z toho davu vybral zrovna mě?" Jsem smířená s tím, že dnes ráno sleduji lid možná naposledy. Ze starého gramofonu zní zvuk piána, tak depresivního až pukají srdce. Někdo mi kdysi řekl, že piáno je nejkrásnější hudební nástroj, protože se dotýká duše. A to tak silně, že vás klidně vezme za ruku a pomůže vám skočit z okna.
Dnes ráno můj život není utrpením. Dnes ráno jsem se probudila. Dýchám a libuji si v podprahové depresi z umírání. Nepouštím ji ven. Prožívám každou sekundu svého bytí, jako kdyby se nic nedělo. Neposlouchám utěšujicí naučené fráze. Nebavím se s ostatními umírajícími. Sedím tu, ve svém pařížském bytě, sama... poslouchám, jak kapky slz dopadají na papír a polykám hněv. Nechci nikoho obtěžovat svou smrtí a ve stejnou chvíli si říkám, jak krásné by bylo, kdyby někdo byl smutný z toho, že budu mrtvá. Kdyby existoval někdo, komu má smrt vytrhne srdce z těla. Kdyby existoval někdo, kdo propláče noci a dny, protože už nejsem živá.
V den mé smrti se vlastně nic zásadního nezmění. Pár rodinných příslušníků příjde na pohřeb. Nebudou se trápit, protože mne nikdy nemilovali. V den mé smrti nebude celý svět zahalen do černé. Nebyla jsem rocková hvězda, nebyla jsem významný politik, nebyla jsem světoznámý spisovatel, nebyla jsem lékař, který zachránil spousty životů a nebyla jsem voják, který riskuje ten svůj ve vyšším zájmu. Jsem jen ta uspěchaná žena z davu, která se každý den prodírá městem, aby se dostala do práce. Nikdo si ani nevšimne, že dalšího dne už ta žena v davu nebude. Nebude nikomu chybět. Jakoby vše bylo přesně tak, jak má být.
Jsem jedna z mnoha lidí, kterým rakovina otočila život o 180°. Nestala jsem se matkou, nestala jsem se babičkou, nestala jsem se tetou, nestala jsem se manželkou. Byla jsem příliš mladá na to, abych čehokoliv dosáhla. Nebo jsem byla příliš ambiciózní a toužila více po pracovním úspěchu, nežli po rodinném zázemí. A možná se rakovina stala mým trestem. Trestem za to, že jsem byla sobecká, povrchní, lhářka a samotářská mrcha. Byla jsem zřejmě špatný výrobek a musela jsem umřít, abych nekazila Bohu průměr.
Poslední den mého života bude krásný. Jsem tu, ve městě tak krásném až umírajícího člověka strach ze smrti opouští mnohonásobně rychleji než život. Sedím před oknem krásného malého bytu ve městě snů, v Paříži. Dívám se ven a sleduji všechny ty uspěchané lidi v davu. Už si ani nepokládám otázku: "Proč já? Proč sis z toho davu vybral zrovna mě?" Jsem smířená s tím, že dnes ráno sleduji lid možná naposledy. Ze starého gramofonu zní zvuk piána, tak depresivního až pukají srdce. Někdo mi kdysi řekl, že piáno je nejkrásnější hudební nástroj, protože se dotýká duše. A to tak silně, že vás klidně vezme za ruku a pomůže vám skočit z okna.
Dnes ráno můj život není utrpením. Dnes ráno jsem se probudila. Dýchám a libuji si v podprahové depresi z umírání. Nepouštím ji ven. Prožívám každou sekundu svého bytí, jako kdyby se nic nedělo. Neposlouchám utěšujicí naučené fráze. Nebavím se s ostatními umírajícími. Sedím tu, ve svém pařížském bytě, sama... poslouchám, jak kapky slz dopadají na papír a polykám hněv. Nechci nikoho obtěžovat svou smrtí a ve stejnou chvíli si říkám, jak krásné by bylo, kdyby někdo byl smutný z toho, že budu mrtvá. Kdyby existoval někdo, komu má smrt vytrhne srdce z těla. Kdyby existoval někdo, kdo propláče noci a dny, protože už nejsem živá.
Díky ti, Bože, za můj trest. Pochopila jsem, že nejsem osoba hodna lásky. Nebyl mi dopřán dlouhý život plný smíchu a štěstí. Svobodná vůle, kterou jsi mi dal, mne dovedla na špatnou cestu. Na mé životní křižovatce jsem špatně odbočila. Stala jsem se vzorem hříchu a zla. Nectila jsem tvá pravidla a teď musím svůj život vložit zpět do tvých rukou. Odevzdávám jej ve vší pokoře. Kéž by teď někdo četl má slova, kéž by se ten dav pod mými okny poučil z mých chyb a nemusel dělat své vlastní. Kéž bych zde zanechala víc, než jen zbytečný movitý majetek.
Den mé smrti bude jednou dokonale zapomenut, stejně jako budu zapomenuta já. Byla jsem jedna z osmi miliard lidí, obyčejná a zapomenutelná.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za komentář!