Oxfordky!

Nevím jak vy, ale já jsem se naprosto zbláznila od Oxfordek. Konečně jsou v kurzu elegantní boty bez podpatku. Což znamená, že jich bude všude plno. To ale naopak neznamená, že je nemůžete nosit. Protože, jak se říká, na každém i pytel vypadá jinak. Hvězdy se Oxfordek chytily jako klíšťata. Osobně mne nejvíc nadchly výrazně modré botky Katy Perry, škoda, že k nim už nemá ty modré vlasy. Bang! :-))

Klasické lakovky jak je známe od elegánů z černobílých filmů. (Redopin - yesstyle.com)

Oxfordky můžou být i veselé. (BDG - urbanoutfitters.com)

Růžovky (Dolce&Gabbana - net-a-porter.com)

Prošívané (Haider Ackermann -  ln-cc.com)

Barevné (Taxxi - stevemadden.com)

Při hledání Oxfordek na mne taky vypadly boty Keds. Docela nedávno se dostaly do České republiky a prodávají se většinou za  1 290 Kč. Nejlevněji se seženete snad na dvou eshopech za 714 Kč. V Americe je ale jiný svět, takže v Americe boty Keds za v přepočtu cca. 570 Kč! Chtěla jsem něco napsat, ale raději mlčím... :-D

Poznatky ze samoty... a z vidlákova

Jelikož byl můj táta v nemocnici, byla jsem nucena pobývat u něj doma (resp. na naší chalupě). Máme ji zkolaudovanou jako rodinný domek a rozhodně tam člověku nic nechybí. Voda teče, myčka tam je, pračka, televize, signál na mobil a net je bída, ale jinak je to normální rodinný domek. S šestnácti kočkami a boxerem Artem. Ale nemám s tím problém. Jen mám alergii na kočky, takže se neustále dopuji léky.
Každopádně... na této skoro-dovolené jsem došla ke spoustě poznatků a spoustu věcí jsem se musela sama naučit, protože jinak nežijem. Naučila jsem se řezat dřevo motorovou pilou (teď se mě budou všichni bát, hahahaaa), jenomže ta je nějaká jetá, takže po chvíli začala jiskřit. Otec mi pak řekl, že jsem na ni neměla sahat, že je připravena do opravny. Takže jsem musela zvolit řezání pilou a sekání sekerou. V obojím jsem již mistr, přátelé! Zjistila jsem, že uklidit důsledně celý dvoupatrový dům je s prominutím peklo jako prase! Taky jsem postřehla, že venčit tři psy může být zapeklité, obzvláště, když jsou všichni na vodítku.
Naše chalupa se nachází v horách v jedné nejmenované rekreační oblasti, kde se něco málo lidu objeví pouze o víkendu. Rušno je hlavně v létě (grilovačky) a v zimě (vedle baráku máme lyžařský vlek). Takže přes týden jste jako v ráji. Tři stálí obyvatelé obce XY. Ticho, klid, krása. Občas zabučí kráva, zařehtá kůň, naustále zpívají ptáci... krásně! Prostě ráj!

Jenomže pak přijedete do malého města (Kde jsem nikdy nechtěla bydlet! Jsem holka z velkého města!) a sousedi se slétnou jak rej much na ho*no a "Kde jste byla? A co jste dělala? A co, kdo, kdy, kde, s kým, proč, jak, za kolik?" Tohohle se nedočkám ani na chalupě ani ve velkém městě. Vidlákov mi nescházel vůbec! Město, ve kterém je nejodvážnější účes ohon svázaný gumou na zavařovačky. Kde se hadry kupují zásadně od Čonga a Ada z Módního pekla by se zde stala masovým vrahem oděvů. Chci zase bydlet ve velkém městě a jezdit relaxovat na chalupu, kde se nikdo nevyptává na váš osobní život! Chci dodělat školu a bydlet už v Anglii nebo USA! Americký venkov je totiž skvostný, český vidlák je katastrofa. Vidlák přijede plechárnou (Škoda 120) do města, nejlíp v sobotu, fronta v Kauflandu na košíky, rvačka o vejce...

If I die...

Zde je jedna má povídka, takové depresivní zamyšlení... není to o mně, prosím vás.

V den mé smrti se vlastně nic zásadního nezmění. Pár rodinných příslušníků příjde na pohřeb. Nebudou se trápit, protože mne nikdy nemilovali. V den mé smrti nebude celý svět zahalen do černé. Nebyla jsem rocková hvězda, nebyla jsem významný politik, nebyla jsem světoznámý spisovatel, nebyla jsem lékař, který zachránil spousty životů a nebyla jsem voják, který riskuje ten svůj ve vyšším zájmu. Jsem jen ta uspěchaná žena z davu, která se každý den prodírá městem, aby se dostala do práce. Nikdo si ani nevšimne, že dalšího dne už ta žena v davu nebude. Nebude nikomu chybět. Jakoby vše bylo přesně tak, jak má být.
Jsem jedna z mnoha lidí, kterým rakovina otočila život o 180°. Nestala jsem se matkou, nestala jsem se babičkou, nestala jsem se tetou, nestala jsem se manželkou. Byla jsem příliš mladá na to, abych čehokoliv dosáhla. Nebo jsem byla příliš ambiciózní a toužila více po pracovním úspěchu, nežli po rodinném zázemí. A možná se rakovina stala mým trestem. Trestem za to, že jsem byla sobecká, povrchní, lhářka a samotářská mrcha. Byla jsem zřejmě špatný výrobek a musela jsem umřít, abych nekazila Bohu průměr.
Poslední den mého života bude krásný. Jsem tu, ve městě tak krásném až umírajícího člověka strach ze smrti opouští mnohonásobně rychleji než život. Sedím před oknem krásného malého bytu ve městě snů, v Paříži. Dívám se ven a sleduji všechny ty uspěchané lidi v davu. Už si ani nepokládám otázku: "Proč já? Proč sis z toho davu vybral zrovna mě?" Jsem smířená s tím, že dnes ráno sleduji lid možná naposledy. Ze starého gramofonu zní zvuk piána, tak depresivního až pukají srdce. Někdo mi kdysi řekl, že piáno je nejkrásnější hudební nástroj, protože se dotýká duše. A to tak silně, že vás klidně vezme za ruku a pomůže vám skočit z okna.
Dnes ráno můj život není utrpením. Dnes ráno jsem se probudila. Dýchám a libuji si v podprahové depresi z umírání. Nepouštím ji ven. Prožívám každou sekundu svého bytí, jako kdyby se nic nedělo. Neposlouchám utěšujicí naučené fráze. Nebavím se s ostatními umírajícími. Sedím tu, ve svém pařížském bytě, sama... poslouchám, jak kapky slz dopadají na papír a polykám hněv. Nechci nikoho obtěžovat svou smrtí a ve stejnou chvíli si říkám, jak krásné by bylo, kdyby někdo byl smutný z toho, že budu mrtvá. Kdyby existoval někdo, komu má smrt vytrhne srdce z těla. Kdyby existoval někdo, kdo propláče noci a dny, protože už nejsem živá.

Díky ti, Bože, za můj trest. Pochopila jsem, že nejsem osoba hodna lásky. Nebyl mi dopřán dlouhý život plný smíchu a štěstí. Svobodná vůle, kterou jsi mi dal, mne dovedla na špatnou cestu. Na mé životní křižovatce jsem špatně odbočila. Stala jsem se vzorem hříchu a zla. Nectila jsem tvá pravidla a teď musím svůj život vložit zpět do tvých rukou. Odevzdávám jej ve vší pokoře. Kéž by teď někdo četl má slova, kéž by se ten dav pod mými okny poučil z mých chyb a nemusel dělat své vlastní. Kéž bych zde zanechala víc, než jen zbytečný movitý majetek.

Den mé smrti bude jednou dokonale zapomenut, stejně jako budu zapomenuta já. Byla jsem jedna z osmi miliard lidí, obyčejná a zapomenutelná.